Madagaskar 2022

Nosy Be, park Ankarana, Antsiranana, 3. – 11. prosince 2022

1 2 ... 66 ►

Dny se začaly krátit a tak jsme začali hledat nějaký únik do teplých krajin. Nejdřív nás napadly Azorské ostrovy, ale tam už je v prosinci zima a deštivo. Museli jsme hledat více na jih, nejlépe až někde u rovníku. Jako obvykle Google nás odhalil a nabídl nám zájezd s Čedokem na Madagaskar. Nejprve pobytový, ale pak jsme objevili i poznávací. Přímý let z Prahy do Nosy Be novým Dreamlinerem a slušná cena byly pádné argumenty proč využít služeb cestovky. Později jsme si potvrdili, že to bylo správné rozhodnutí. Bez místního průvodce bychom to sami nezvládli.

V sobotu odpoledne vyrážíme na letiště. Venku už je místy sníh a teplota někde kolem nuly. Nejvyšší čas se podívat někam za teplem. Na letišti není moc odletů, takže nejdelší fronta u odbavení je jistě naše. Letadlo bude plné Čechů. Většina se bude válet v resortech na Nosy Be, pouze dvě skupinky jedou na poznávací zájezdy. My na sever ostrova a druhá skupina přelétá více na jih.

Letíme s italskou společností NEOS, u které je nasmlouvaný charterový let. Celkem nový Boeing 787-800 Dreamliner je asi to nejlepší, čím můžeme letět. Podle čísel sedadel je poznat, že letadlo není v maximální konfiguraci sedadel a je to znát. Máme více místa než u nízkonákladových dopravců, s kterými jsme poslední dobou létali. Dostáváme vodu a sluchátka, abychom si mohli užít zábavu na palubě v podobě obrazovky na každém sedadle s písničkami, filmy a hlavně mapou letu, na které se pomaličku pohybuje letadýlko směrem k cíli. Let trvá 9 hodin a letíme přímo nejkratší cestou přes Řecko, Egypt, Súdán a z Etiopie už míříme přes moře na ostrov Nosy Be, který leží kousek od madagaskarské pevniny. Letíme přes noc, ale moc toho nenaspíme. K večeři máme těstoviny s nějakou rajčatovou omáčkou. Plzeňské dochází asi v 15. řadě. My sedíme v 18. Tak si dávám pomerančový džus.

Nosy Be, Lemuria Land

V neděli po sedmé ráno přistáváme na malém letišti s krátkou dráhou. Docela tvrdě dopadneme na zem a ihned začínáme silně brzdit. Na letišti je jen naše letadlo. V dřevěné odbavovací hale vyplňujeme příjezdový formulář, kde se nás na A4 ve francouzštině ptají na všechno možné. Pak už postupujeme k úředníkům, dostáváme vízum a razítko do pasu. Na druhé straně budovy na nás čekají delegáti Čedoku. Tlustý černoch nám bere zavazadla a táhne nás k malému autobusu. Zavazadla nakládá do náklaďáku opodál. Dostává 5 Eur, což později považujeme za královskou odměnu vzhledem k průměrnému platu 1,5 Eur denně.

Potkáváme se s Tomášem – průvodcem Čedoku, který přiletěl s námi letadlem a noty má jen od kolegy, který vedl poslední zájezd. Druhým průvodcem je Honoré, místní mládenec. Nás účastníků zájezdu je 13. Jedeme do městečka Hell Ville, kde máme ubytování v hotelu Bel. Silnice je vesměs asfaltová a máme si ji užít. Všechny další silnice budou horší.

V hotelu dostáváme na uvítanou hustý džus z manga a ananasu. Je vynikající. Jdeme se ubytovat a za chvíli máme sraz před obědem. Tomáš nás seznamuje s programem a vybírá peníze na různé poplatky. Je to asi nejlepší řešení. Nemusíme řešit žádné nosiče, vstupy a podobně. Všechno platí místní průvodci a my nejspíš šetříme oproti tomu, kdybychom to platili sami. Máme nachystaný oběd. Můžeme si vybrat zeleninový salát, krevety, hovězí maso ze skotu zebu a k tomu rýži nebo hranolky. Z nápojů se nám líbí Three Horses Beer. Tři koně je pivo plzeňského typu a je fakt dobré. Na závěr si dáváme mango. Zralé, sladké, asi takové jak má být.

Po obědě máme na vybranou. Buď zůstat v hotelu nebo jet na výlet do Lemuria Landu. Všichni jedeme na lemury. Cestou máme zastávku u největšího posvátného stromu. Dostáváme šátky od pasu dolů, abychom měli zakryté nohy, když jdeme na posvátné místo v animistické kultuře. Strom je veliký tím, jak jeho větve stále zakořeňují a strom se tak rozlézá do šířky. Místní přináší ke stromu oběti. Většinou je to med nebo rum, ale byly tam i lebky zebu.

Pokračujeme do Lemuria Landu. Není to úplně ZOO, zvířata nejsou v klecích, ale jsou oddělena vodou. Vidíme lemury a na stromech objevujeme i chameleóny. V malém jezírku leží želva obrovská a nedaleko se válí krokodýli. Procházíme kolem stromů Ylang-ylang (Kananga vonná), z jejichž květů se získává esenciální olej používaný do parfémů. V parku je destilérie, ve které se květy destilují až 20 hodin než se získá olej. Obdivujeme staré stroje a měděné nádoby z dob, kdy Madagaskar byl ještě francouzskou kolonií. Ale je tu i nová technologie. Je neděle, v neděli se nepracuje a nikdo tu není.

Od lemurů jedeme zpět do města podívat se na trh. Ve velké hale prodávají zeleninu, pro nás cizokrajné ovoce, maso pod mrakem much, kuchyňské potřeby, elektro a další zboží. Turisty lákají hlavně na koření – především pepř a vanilkové lusky. Zatím nemáme představu, jaká je odpovídající cena a tak kupujeme jen lichi na ochutnání.

Po večeři, kdy si můžeme podobně jako při obědě vybrat z hovězího, krevet a kuřat, si dáme Tři koně a mango a jdeme spát. Ráno je brzký odjezd.

Národní park Ankarana

Budíček ve 4:30 a po snídani před 6 hodinou odjíždíme do přístavu. Jsme na jižní polokouli, takže slunce už je nad obzorem. Už se k nám přidal i Fidel, hlavní průvodce pro celý pobyt na Madagaskaru. Je to vtipný, asi 40-letý chlapík, který dobrou angličtinou odpovídá na všechny naše zvídavé dotazy.

V přístavu nasedáme na rychlý člun pro 20 lidí. Loď jede skoro 50 km/hod. Cesta do přístavu Ankify na Madagaskaru trvá necelou půlhodinu. Cestou kromě obdobných člunů potkáváme staré nákladní lodě a trajekt, na kterém je více rezu než barvy. Zdá se, že dokud to jezdí, tak to nikoho netrápí.

V přístavu na nás čeká autobus, který nás bude vozit po Madagaskaru. Kufry už také přijely a nosiči s řidičem je nakládají na střechu. Od malé černošky kupujeme několik banánů za tisíc madagaskarských ariarů, což je asi 7 korun. Nasedáme do autobusu a vyrážíme po hlavní silnici N6 směrem na sever ostrova. Silnice se mění na zpevněnou písečnou cestu se stopami asfaltu. Znamená to, že se neustále vyhýbáme dírám, brzdíme před mostky, kde se dvě auta nevyhnou. Projíždíme přílivovou oblastí. Dřevěné chatrče stojí na vysokých kůlech a se silnicí, která vede na náspu, jsou spojeny dřevěným mostkem. Oblast je většinou bez vody, ale při velkém přílivu v období úplňku se zaplaví. Rostou tady nízké stromy, které krátkodobé záplavy snáší.

Projíždíme oblastí, kde se pěstuje kakaovník. Zastavujeme a jdeme se podívat. Strom má malinké květy, které rostou z kůry kmene nebo ze silných větví. Odborně se jedná o kmenokvětost. Z květu vyroste bobule až 30 cm dlouhá. Uvnitř jsou semena – kakaové boby, obklopená šťavnatou nakyslou dužinou, která je jedlá a celkem dobrá. Kromě kakaovníku tady roste i vanilka, z které se sklízí lusky, kurkuma, u té se sklízí kořen a pepř, což je liána na které rostou kuličky pepře.

Pokračujeme po silnici N6 dále na sever. Kolem silnice jsou roztroušené dřevěné chatrče, někde jich je více pohromadě a tvoří vesničku. Vesničané se živí zemědělstvím, někteří roztloukají kameny na štěrk a ten pak prodávají. Vidíme i výrobu dřevěného uhlí. Používá se hodně na vaření. Míjíme vesnice, kde se specializují na pletení košů nebo dokonce výrobu dřevěného nábytku. Všude kolem domků pobíhají vysportované slepice, nedaleko se pasou zebu. 

Silnice je místy asfaltová, místy písečná. Každopádně je plná děr, kterým se náš autobus musí vyhýbat. Po cestě míjíme ženu s dítětem a nákladem na hlavě, černocha na kole naloženém nějakými pytli, povoz tažený zebu, stará auta, ale i moderní Toyotu Landcruiser s turisty nebo bělochem. Sem tam projede velký starý náklaďák s přívěsem, před kterým musíme zavírat okýnka. Ale prach se rychle rozptýlí.

V kontrastu s tím jsou moderní stavební stroje francouzské firmy Colas, která část této silnice modernizuje. Pravděpodobně je to forma pomoci Evropské unie. Poslat na Madagaskar peníze nemá smysl, ty se rychle vytratí a na rozvoj se použije sotva desetina. Francouzi staví především nové mosty. Na dno položí velké roury, aby mohla voda protéct, zasypou řeku a na náspu postaví nový most. Pak písek pod mostem odbagrují a je hotovo. 

Madagaskar byl francouzskou kolonií až do roku 1960. Většina zděných budov ve městech pochází z koloniálního období. S údržbou si nikdo nedělá velké starosti a je to vidět. Domy chátrají.

Je už po poledni a čas na oběd. Sjíždíme ze silnice do restaurace Mahamasina. Je to jen lehká dřevěná stavba, ale jsou tu evropské záchody, voda a mýdlo na umytí. Dá se tady i ubytovat. Dostáváme velké talíře, z kterých si můžeme vybrat zeleninový salát, maso zebu a na třech talířích trůní velké langusty. Nevíme, jak do nich. Rozseknout klepeta nožem, jak to vidíme u našich průvodců se nám moc nedaří. Nakonec nám pomohou přinesené kleště. K pití máme kolu nebo již oblíbené Tři koně. No a mango samozřejmě také nechybí.

Po obědě popojedeme pár stovek metrů a jsme v národním parku Ankarana. Jdeme tropickým lesem. Kolem nás začínají „řvát“ cikády. Ten zvuk je strašně silný. Poprvé jsme ho slyšeli v kakaovníkové plantáži a byli jsme přesvědčeni, že tam někdo něco dělá s rozbrušovačkou. Průvodce nás upozorňuje na prázdný krunýř cikády na zemi. Svlékají se stejně jako hadi. Jsou tu i jiné zajímavosti. Míjíme Baobaby. Stromy, které podle pověsti rozčílily boha tak, že je vyrval ze země a zasadil obráceně. Vypadají, jako by měly kořeny místo koruny. Dorůstají velkých rozměrů, ale my jsme potkali spíše menší. Na keři před námi se třepotají bílí motýlci, kteří mají místo křídel třásně. A v korunách stromů dovádí lemuři. Jsou dost vysoko a moc neposedí. 

Krajina se začíná měnit. Opouštíme les a před námi se rozprostírají černé skály. Vypadá to, jako by někdo celou náhorní planinu rozsekal sekáčkem. Jdeme po cestičce a dáváme pozor, abychom nespadli do některé ze soutěsek. Skály uvnitř soutěsky jsou velmi ostré a rozhodně bychom si způsobili přinejmenším vážné zranění. Dvě větší údolí překonáváme po provazových mostech. Zpět k autobusu jdeme stejnou cestou. 

Z parku Ankarana popojedeme pár kilometrů do dnešního ubytování Ankarana Lodge. Pěkné bungalovy uprostřed pralesa a krásný bazén nás okouzlují. Před bungalovem je upravená zahrada s cestičkami, za bungalovem máme prales. Chvíli si užíváme bazén. Po cestě autobusem a procházce po skalách je to příjemný relax. Že jsme uprostřed pralesa mi připomene štír, který na mne kouká z okraje bazénu. Šel se jenom napít. Trochu horší zážitek mají kolegové. Jedněm vylezl štír z umyvadla a druzí v bungalovu narazí na chlupatého sklípkana. Večer nám Eliška vybavená silnou baterkou ukazuje v korunách stromů lemury. Některé druhy jsou aktivní hlavně v noci. 

Usínáme v posteli s moskytiérou. Za okny máme prales a v něm cikády. Naštěstí už jsme si na ně asi zvykly, takže nám nedělá velký problém usnout.

Tsingy Rouge

Ráno vstáváme zase brzy. Balíme kufry, aby je mohli nosiči naložit na střechu autobusu. My zatím jdeme na snídani. Káva, čaj, ovocný salát, bagety, marmeláda. Snídaně nám chutnají.

Autobusem jedeme asi 3 hodiny. Opět z okna sledujeme chatrče a místní obyvatele žijící kolem hlavní cesty. V městečku Sadjoavato přesedáme do terénních aut. Autobus a naše zavazadla pokračují dál do hotelu. My se vydáváme po oranžové písečné cestě do dalšího národního parku. Cestou zastavujeme na vyhlídce. V dáli vidíme Indický oceán. Popojedeme ještě několik málo kilometrů a jsme na místě.

Pod námi je velký kaňon, který vyhloubila řeka Irodo. Stěny jsou oranžové, dno údolí je barvy písku. Sem tam nějaký zelený keř. Ale nejzajímavější jsou písečné útvary, které vypadají jako krápníky, co rostou odspodu nahoru. Jenže v jeskyni nejsme. Sestupujeme dolů a procházíme se mezi těmito útvary. Nechápeme, jak tsingy mohly přežít v čase. Proč se působením počasí nerozpadly.   

Z kaňonu vystoupáme po schodech nahoru k autům. Cestou náš zrak stále sleduje kaňon plný odstínů barev od světle žlutého písku až po temně oranžovou hlínu na stěnách. Nechce se nám s takovou nádherou rozloučit.

Pokračujeme na oběd do restaurace Le Relai Tim. Na betonové desce je dřevěné přístřeší. Kolem jsou dřevěné chatrče, zděný záchod s tekoucí vodou a za plotem tři velké solární panely a satelit. Zdá se, že v dřevěných domečcích by nás i ubytovali. Naštěstí my jsme zde jen na jídlo. Jako předkrm dostáváme avokádo s krabím masem. Hlavní jídlo je podobné jako jinde – zebu s rýží, kuřata, zeleninový salát. Tři koně a mango nechybí. Kousek od nás pobíhají dvě perličky a z vedlejšího stromu nás sleduje nám již známá zelená ještěrka s červenými puntíky – Felsuma. Tentokrát je to pěkně vybarvený sameček.

Odpoledne máme slíbené moře. Máme to ještě dost kilometrů. Opět se vracíme na hlavní cestu a pokračujeme do města Antsiranana, kde budeme ubytovaní v hotelu tři noci. Město leží na břehu velké zátoky, ve které vyrostl podivný 122 m vysoký kuželovitý kopec. Projíždíme městem a podél zátoky pokračujeme až za vesnici Ramena do bývalého francouzského resortu. Z resortu zbyla jen jedna rozpadající se budova bez střechy a oken. Naštěstí bílá pláž a modré moře tady zůstaly. Pod velkým stromem už na nás čekají černošky. Jinak jsme tu úplně sami. 

Koupeme a hřejeme se na sluníčku. Na moři sem tam projede malá plachetnice směřující od nedalekého mola s majákem kolem kuželovité hory do města. Černošky v pestrobarevných šatech nám nabízejí plážové šátky pareo, trička a magnetky. Taky by nás moc rády namasírovaly. Nakonec usmlouváme dvě trička bez masáže.

Vracíme se do Antsiranany. Město se v době francouzské koloniální nadvlády jmenovalo Diego-Suarez. Přejmenované bylo v roce 1973. S počtem obyvatel přes 100 000 je to druhé největší město na Madagaskaru. Hotel de La Poste patří určitě k nejlepším hotelům ve městě. Velký pokoj v černém mramoru, předsíň, koupelna se dvěma umyvadly, záchodem a sprchou a obrovský balkon s výhledem na moře. Pod balkonem hotelový bazén. Myslím, že se nám tu bude tři noci líbit. Po večeři se jdeme podívat ven, ale jen obejdeme hotel a raději se vracíme zpět. Přece jenom nevíme, co můžeme v okolních ulicích v noci čekat.

Národní park Montagne d’Ambre

Snídani máme formou bufetu. Můžeme si vybrat kávu, čaj, džus, vajíčka, palačinky, bagety a z ovoce různé melouny a banány. Jídla máme po celou dobu zájezdu dostatek, tak snídáme jen střídmě. V plánu je národní park Montagne ďAmbre. Dostaneme několik průvodců a budeme hledat hlavně chameleony a další faunu a floru. 

Nejdřív si říkáme, že tolik průvodců určitě nepotřebujeme, ale nakonec jsme rádi, že je máme. Jdou před námi a i když určitě znají místa, kde jednotliví živočichové bydlí, tak není jednoduché dobře maskované chameleony uvidět. Postupně nám ukazují menší a menší chameleony. V listí pod stromem vyhrabou i nejmenšího zemního chameleona Brokesii. Je veliký asi 3 cm i s ocasem. Podezříváme průvodce, že ho měl v kapse a vyhrabal ho v listí jen na oko. Leží na dlani, nožky nahoře a dělá mrtvého. Sem tam se pohne a nakonec se otočí a ťape po dlani.

Pomalu pokračujeme pralesem. Míjíme alej palem s článkovitým kmenem, kterou přijíždí povoz tažený Zebu. Průvodce na nás volá, ať si pospíšíme, že v zahradnictví je hroznýš. Hroznýš leží v trávě vedle záhonů, stočená do klubíčka. Prý je to Hroznýš psohlavý. Ale asi je nějaký zdomácnělý. Z místních nikoho nijak zvlášť nevzrušoval.

Procházíme opuštěným kempem. Ptáme se, proč tu nikdo není. Prý turisté vyžadují vyšší komfort. Moc se nám to nezdá. Určitě by se našlo hodně turistů, kteří by se zde rádi zastavili. Ale je pravda, že cestování po Madagaskaru s baťůžkem bez podpory místního průvodce není tak jednoduché jako třeba v Evropě. Za kempem na nás čekají zase chameleoni a nakonec na konci cesty jezírko s vodopádem.

Zpátky se vracíme přes kemp a alejí palem si zkracujeme cestu k autobusu. Popojedeme sotva kilometr a zastavujeme u restaurace Relai de la Montagne d’Ambre. Procházíme přes zahradu do altánu, kde máme přichystaný oběd. Cestou míjíme krokodýla, kterého chovají ve velké skruži. Moc prostoru chudák nemá. Vedle altánu jsou dva apartmány v koruně stromů. Jsou to obrovské stromy lichi. Můžeme si prohlédnout na čem lichi roste. Mají to tu podobně, jako my třešně. Oběd je opět bohatý, nechybí zebu ani ryba. A pivo a mango na závěr je též.

Po obědě pokračujeme do městečka Joffreville. Je zde moderní křesťanský kostel a sídlí tady i mniši. Moderní budovy jsou ve velkém kontrastu se vším, co vidíme v okolí. Pro cizince tady mají obchůdek se suvenýry. I když nerad v těchto obchodech nakupuji, nakonec odcházím se dvěma posvátnými destičkami, které ochraňují domov od duchů. Z této oázy moderního kostela a upravené zahrady přejíždíme do vesnické školy. Vystupujeme z autobusu a na hřišti, kde už po trávě není ani stopa, nás vítají děti. Menší stojí v první řadě a za nimi ty větší. Zazpívají nám písničku a chtějí, abychom jim také něco zazpívali. Trochu jsme zaskočeni, ale někdo navrhuje „Skákal pes přes oves“ a to jsme schopni dát všichni. Při druhé sloce se už některé děti houpu do rytmu. Jdeme se podívat do třídy. Oplechovaná dřevěná bouda, vevnitř lavice a tabule. Žádná okna, takže světlo může proklouznou pouze otevřenými dveřmi. Na člověka padne smutek, když to vidí. Ale na dětech je vidět, že tam chodí rády. Rozdáváme jim sešity a tužky, které jsme dříve nakoupili. Mají radost a spravedlivě se rozdělí.

Vracíme se do města. Necháváme se vysadit u supermarketu. Uvnitř si připadáme jako doma. Je tu vše, i sýr Veselá kráva tady mají. Nakupujeme místní rum. Je skutečně dobrý. Tmavý je s příchutí vanilky. Cena je na naše poměry poloviční. V kontrastu s ním je evropská čokoláda, která je dražší než rum. Přitom Madagaskar je velký producent kakaových bobů. Ale supermarket je nejspíš určen pro cizince nebo Francouze, kterých tu žije hodně. Dvojice mladá černoška a běloch v důchodovém věku je zde docela běžná.

Na večeři jdeme ven z hotelu, abychom si taky užili atmosféru ve městě. Večeříme pod podloubím na hlavní ulici. Hlídá nás bodyguard s pořádnou baseballovou pálkou v ruce. Jídlo je jako vždy velice dobré. Po večeři můžeme navštívit ještě nějaký hudební klub, ale to už jsme nedali a šli jsme raději spát do hotelu.

Fort Anosiravo

Poslední den na severu nás čeká výlet na nedaleký skalní hřeben a odpoledne máme slíbené koupání a plážování. Jedeme k zálivu s kuželovitou horou, kterou už známe. Projíždíme přílivovou oblastí. Po chvíli se krajina po pravé straně mírně zvedá a přílivová oblast už je jen na straně silnice směrem k moři. Zastavujeme u domečku s upraveným parkem. Tady začíná výstup. Ale nejprve si musíme vyfotit dalšího chameleona, který pomalu kráčí v blízkém keři.

Stoupáme nahoru a zjišťujeme, že jdeme po křížové cestě. Na každém zastavení je velký bílý dřevěný kříž. Nedaleko rostou Baobaby, ale nepatří k těm největším. Postupně se dostáváme mezi skály a přemýšlíme, jak se dostaneme na vrchol hřebenu, který je jak zeď před námi. Za chvíli to pochopíme. Mezi skalami je průrva a tou vedou schody až nahoru. Čeká nás 620 schodů, které vedou soutěskou a místy jsou v tunelu. Za chvíli jsme na vyhlídce, ze které je působivý výhled na celou zátoku.

Nahoře to pěkně fouká, ale nechce se nám dolů. Výhled je tu úžasný. Nakonec po hradbách zříceniny pevnosti doklopýtáme ke schodišti a projdeme horou dolů.

Už je čas na oběd. Jedeme do Rameny. Tam už jsme byli. Za Ramenou jsme se koupali, když jsme sem na sever první den přijeli z parku Tsingy Rouge. Zastavujeme uprostřed vesnice a jdeme mezi dřevěnými a plechovými chatrčemi do místní restaurace. Je to zděný dům s terasou, na které nám připravili oběd. Tentokrát jsou na velkých podnosech tři velké ryby. Ale zebu a rýže nechybí, zeleniny je také dost a Tři koně a mango na závěr také nechybí. Celou dobu nás pozoruje ochočený lemur. Určitě mu po nás něco dobrého z hostiny zbyde.

Po obědě popojedeme pár stovek metrů k pláži. Utáboříme se v malém baru. Majitel je Evropan a hned nás upozorňuje, že bychom si něco měli objednat, když už si u něj v baru chceme nechat věci. Necháme si namíchat mochito z místního rumu. Z dovozového rumu by bylo asi 5x dražší.

Nedaleko na pláži stojí osamocená palma. pod ní jsou zaparkované dvě lodě. Jsou to takové polokatamary. V kánoi se sedí a malý plovák uvázaný na konci tyče tvoří druhou „nohu“ katamaranu a zajišťuje stabilitu. Z dobrého úhlu scéna vypadá jako na opuštěném ostrově. Na pláži si hraje pár dětí a jinak je prázdná. Jdeme se projít k nedalekému lesíku, který už zaplavuje příliv. Oblohu pokrývají mraky, ale vzduch i voda mají rozhodně koupací teplotu. Vydržíme u moře až do večera.

Další den se vracíme zpět k Nosy Be. Jedeme stejnou cestou, jako jsme jeli do Antsiranany. I oběd máme v restauraci Mahamasina, kde jsme jedli cestou do Tsingy Rouge. Cestujeme pomalu po silnici plné výmolů. Projíždíme kolem moderních stavebních strojů, které budují novou silnici, ale moc nevěříme v její dlouhou životnost. Vesničky z chatrčí kolem silnice už nás nepřekvapují. V jedné z nich zastavujeme a jdeme si prohlédnout, jak jednoduché bydlení vypadá. Kupodivu to není tak špatné. Rodina má vlastní studnu, což je tady určitě luxus. Venku v dřevěné ohradě je koupelna. Kousek dál je ohrada s prasátkem. Vlastní dům má tři místnosti – kuchyň, ložnici a pokoj. V ložnici a v pokoji jsou koberce, závěsy a látky na stěnách. Jsou tady kromě postelí také stoleček, židle a poličky. Je tady hodně šero, což na spaní nevadí a přes den je stejně celá rodina venku.

Po celodenní cestě přijíždíme do městečka Ambanja. Hotel Hibiscus je hned na hlavní ulici. Jsme stále na Madagaskaru. Na Nosy Be přejedeme až zítra. Než se dočkáme večeře, začne pořádná bouřka se silným větrem. Restaurace je sice pod střechou, ale ze stran není nijak krytá. Máme problém se s talířem schovat někam, kde na nás neprší. Po pár blescích vypadne i proud. Venku už je tma. To ale domorodce nezaskočí. Po chvíli nastartují dieselagregát velký jak nákladní auto a máme zase světlo. Jenže to už jsme po večeři a jdeme spát.  

Nosy Sakatia

Předposlední den popojedeme už jen pár kilometrů do přístavu Ankify a přeplavíme se rychlou lodí na Nosy Be. Kolem deváté hodiny jsem už v hotelu Bel, kde jsme spali po příletu. Necháváme si tu věci a jedeme zpět do přístavu. Odsud nás veze rychlý člun podél pobřeží na Nosy Sakatia. Na pobřeží vidíme resorty, kde skončila většina cestujících z našeho letadla. Sakatia je malý ostrov s písčitou pláží a s plážovým barem. Jsme tu prakticky sami. Než nám připraví oběd, máme čas vlézt do moře nebo se válet na lehátkách.

Po obědě se na lehátka můžeme vrátit i s namíchaným drinkem. Na rozdíl od Nosy Be, kde je vidět zataženo a možná i prší, tady je sluníčko. V moři na útesech jsou barevné korály a vodní rostliny mezi kterými plavou barevné rybky. Je to tu jak v akváriu. Aby toho nebylo dost, nasedáme do člunu a jedeme k blízké skále. Pod námi se objevují velké karety, které se doslova pasou na rostlinách na dně moře. Skáčeme do vody a plaveme s nimi. Můžeme se jich i dotknout.     

Nakonec se ale musíme vrátit zpět na Nosy Be. Projdeme se ještě po tržnici, nakoupíme poslední dárky a po večeři jdeme brzy spát. Budíček je ve čtyři ráno. Letadlo domů letí brzy.

Dovětek

Druhý den po návratu nemohu do práce a celý den prosedím na záchodě. Průjem je až děsivý. Nic nepomáhá a postupně začínám být dehydratovaný. Ve čtvrtek v noci už ležím na oddělení cizokrajných nemocí na Bulovce. Naštěstí kapačky, antibiotika a nápoj ze smecty mě vrátí do normálního života. Co to bylo nikdo neví. Testy žádné bakterie nenašly. Nejspíš nějaký africký vir. Nicméně zážitky z Madagaskaru to jen umocnilo. 🙂